Jirka Halousek
Vede ty, co vedou
Na firmě od úplného začátku
V únoru letošního roku se mi opět stala taková ta zvláštní věc, kdy se před vámi z ničeho nic objeví příležitost a vaše intuice vám říká, že byste ji měli využít. Zažili jste to někdy? Situaci, kdy máte pocit, že najednou ty věci do sebe zapadají, že vám dávají smysl a říkáte si, že je to podivná náhoda. Poznal jsem totiž Chief Happiness Officerku (CHO), která ani nevěděla, že taková pozice existuje. „Starat se o spokojenost a štěstí lidí? To někdo ve firmách chce?“ A já ani nebyl v situaci, že bych někoho takového nehledal. Ale čím déle jsem si s Andreou povídal, tím více mi v hlavě rezonovalo, že to bude ta pravá osoba, která svojí kreativou a nadšením může přispět ke šťastnější a svobodnější firmě, kterou chci vytvořit.
Andrea (CHO) je uprostřed v modrých šatech
O pozici Chief Happiness Officer (česky manažer spokojenosti/štěstí) jsem před tímto setkáním četl v několika inspirativních knížkách od amerických autorů. Taky jsem narazil na zajímavý článek o tom, jak přibývají v Česku strážci štěstí. A do třetice jsem se dostal k článku asi nejznámějšího českého strážce štěstí Michala Šrajera. Inspirovalo mě to, ale zatím ne natolik, že bych se odhodlal k akci a začal hledat vlastního CHO k nám do firmy. Ta doba měla teprve přijít.
Na konci února mě můj kamarád spojil s velmi zajímavou osobou – Andreou, která chtěla přijet z Prahy do Brna jenom pro to, aby naši firmu poznala. Napsal jsem jí, že kromě programátorů nemáme žádné otevřené pozice, ale že ji rád poznám a ukážu jí naši firmu, když má zájem. Doslova mi napsala:
„Budu to brát jako výlet za odměnu, že to, co jsem si vysnila, již existuje. I když by třeba vidina vzájemné spolupráce neklapla, samotná zkušenost mě obohatí.“
Líbil se mi její proaktivní a pozitivní přístup a tak jsme se jedno páteční odpoledně sešli a více než dvě hodinky jsme si skvěle povídali. Měl jsem z toho velmi dobrý pocit a právě v tu chvíli mi to zapadlo – člověk, který má vášeň v pořádání akcí pro lidi a pozice CHO, která ležela někde hluboce uložená v mé hlavě, se najednou spojily dohromady. Že by náhoda? Dokonce byla ochotná se přestěhovat z Prahy do Brna. Co mě však nejvíc přesvědčilo byl „domácí úkol“, který jsem jí zadal, abych si ověřil, co dokáže. Chtěl jsem, aby navrhla a zpracovala akci, kdy jako iresoftáci půjdeme udělat dobrou věc – darovat krev. Jak asi zapojí ostatní lidi? Jak jim vysvětlí smysl této akce? Jakou zvolí komunikaci? Podívejte se na výsledek, který mi za několik dní přistál na stole. Věděl jsem, že toto je další iresofťák
