Honza Malota
Vedoucí podpory
Na firmě od roku 2010
Před koncem roku mi v poštovní schránce přistál email od mojí vedoucí s názvem Konference ředitelů a ekonomů a v těle stálo prosté sdělení: „Tak 450 účastníků, to je tedy výzva, že?“. Na této konferenci jsem měl prezentovat náš informační systém. Výzva to pro mě tedy byla – a nemalá, avšak nikoli kvůli počtu účastníků. Rozhodl jsem se totiž vybočit se zajetých kolejí našich obchodních prezentací a vydat se zcela jinou cestou…
Ve stejné době, kdy jsem se připravoval na zmiňovanou konferenci, zúčastnil jsem se krátkého školení „Jak na skvělou prezentaci dneška bez mučení publika“ u nás na firmě (více najdete v příspěvku Martina Hoštáka s názvem Postoj vítězů). Něco na toto téma už jsem znal, ale padly zde pro mě zásadně nové poznatky. Nejvíce mě zaujala část, která se vůbec netýkala grafického provedení prezentace, ale především její nosné myšlenky a pečlivě vystavěného obsahu, který působí na potřeby publika. Věděl jsem, že tohle tam musím dostat, jinak nebudu spokojený.
V praxi to oproti našim původním prezentacím znamenalo hodně odvážnou myšlenku – prezentace o našem informačním systému pro poskytovatele sociálních služeb nebude obsahovat ani jednu obrazovku z programu, což bylo dosud skoro nemyslitelné. Namísto toho zasadím nejpalčivější potřeby publika, které náš systém umí vyřešit, do příběhu tří vymyšlených lidí, kteří s ním každý den pracují. Do grafické verze prezentace vložím jen jejich náhodně vybrané fotografie, které doplním o jejich profesi a křestní jména! Ta myšlenka mě doslova pohltila a nadchla zároveň.
Příběhy jsem napsal během chvilky, grafickou strukturu prezentace jsem poskládal jen z obrázkových slajdů, které celkový záměr mého vystoupení jen vhodně podpořily. Několikrát během přípravy jsem se sám sebe ptal, jestli tohle není pro naše zákazníky až moc velká změna. Není to už hodně? Je tohle ještě vybočení z kolejí, nebo se nekontrolovatelně řítím mimo cílovou stanici? Důležité bylo, že svůj koncept jsem představil v našem obchodním týmu a ten byl nadšený. To mě utvrdilo v tom, že jdu správným směrem a namotivovalo vše dotáhnout do konce.
Na konferenci jsem jel s přesvědčením, že prezentace naší firmy bude bezkonkurenční show. Měl jsem svou představu – úvod vystřihnu bez mrknutí oka a pak s přehledem a z paměti odvykládám příběhy svých tří smyšlených postav, jako kdyby se skutečně odehrály. A ještě u toho budu mít čas přemýšlet, kdy je vhodné přejít z jedné strany pódia na druhou, nebo v jaké části si něco „přisadím“.
Realita byla samozřejmě jiná. Ukázalo se, že vybočení ze zajetých kolejí se promítlo nejen do mé přípravy, ale i do mé sebejistoty. Hned v první větě jsem se ztratil a musel jsem improvizovat. To se mi přece nestává! Příběhy jsem odvykládal, ale s vypjetím všech sil, abych se náhodou nespletl a správně navazoval. Příslovečný „drive“ v mém vystoupení chyběl. Z pódia jsem odcházel s pocitem, jako by to byla moje první prezentace.
O to větší bylo moje překvapení, když se i tak dostavil pozitivní ohlas a mnoha lidem stálo za to přijít nám to říct. Díky tomu jsem si až později uvědomil, že to skutečně byl úspěch, jen v trochu širším pojetí, než jsem ho v daný čas chápal. Podařilo se mi totiž dokázat, že se vyplatí vybočit ze zajetých kolejí a zkusit udělat věci jinak a třeba lépe. Dokázal jsem, že to funguje. Je totiž jednoduché říci, že jinak to nejde, ale daleko zajímavější a hodnotnější je nejdřív vyzkoušet, zda to není právě naopak.
Pro mě osobně nakonec bylo hlavní poznání, proč jsem si to všechno uvědomil až později. Příliš jsem se soustředil na to, aby moje vystoupení s novou formou prezentace bylo dokonalé a jedině to jsem považoval za úspěch. Dnes už vím, že zásadní změna znamená také jít znovu poprvé „s kůží na trh“, znovu na sobě pracovat a získávat zkušenosti. Prezentoval jsem poněkolikáté znovu, ale poprvé úplně jinak. Naučil jsem se, že v takovém případě je lépe stanovit si reálná očekávání i od sebe samého a na lepších výsledcích pracovat postupně. Díky tomu mám dnes nadhled a věřím, že jednou budu moci říct – A byla to show!
